Což je ovšem vesměs už jenom dávná minulost. Protože mezitím doznaly platné zákony změn, byly zdokonaleny a někdo podobný tak musel zmizet v propadlišti dějin. Na rozdíl od podnikatelů solidních, kteří jsou stejně důvěryhodní jako dejme tomu banky, jenom jsou tak jaksi nebankovní.
A proto už dnes neprohloupí ten, kdo vsadí na nebankovní sektor spíše než na banku klasickou. Protože v tom vlastně není rozdíl. Akorát že je v tom leckdy i dost zásadní rozdíl.
a) Banky si pojišťují vrácení půjčených peněz zpravidla tím, že poskytují půjčky těm klientům, kteří jsou solventní a bez poskvrnky. Tedy nemají žádný záznam v registru dlužníků, tedy pokud už nějaký dluh měli, spláceli ho vždy naprosto zodpovědně, a naopak mají dostatečně vysoký a dlouhodobě jistý příjem. Případně ještě lépe mohou nabídnout i nějakého toho spoluručitele coby garanta, že vše bude skutečně splaceno.
b) Nebankovní sektor sází na jiné, hmatatelnější záruky. Třeba na zástavu nemovitosti. To je jejich jistota a neztrácejí tak čas prověřováním solventnosti žadatele, respektive neberou ohled na nějaký ten zanedbatelnější hříšek z minula. Protože každý je svého štěstí strůjcem a každý je zodpovědný sám za sebe. A kdyby dotyčný nesplácel, lze se na něm ‚zahojit‘ i jinak.
A jak tudíž ze zmíněného vyplývá, je vcelku lhostejné, na koho se člověk obrátí. Tedy pokud má na výběr a pokud má skutečně v úmyslu půjčené peníze vrátit. A má to nejen v úmyslu, ale je to i v jeho silách.
A tak si klidně .
Je sice nebankovní, ale jak už zaznělo, to není žádná vada na kráse, to není žádný skrytý problém.
Pokud člověk potřebuje peníze na cokoliv, může je mít klidně skoro hned. Vyřídit americkou hypotéku není těžké a splácet ji pak lze klidně i celých třicet let po naprosto zanedbatelně malých částkách, na něž má každý.
Stačí jen si požádat. A potom splácet. Nic víc v tom není. A nikdy ani nebude.