Za mých mladých let jsme toho my Češi, respektive Čechoslováci, zrovna moc nenacestovali. Jistě, nedá se to brát jako dogma, protože jsme i tehdy hojně vyráželi na cesty, jenže při nich jsme velice často mohli obrážet leda tak české kempy nebo si kupovat nedostačující a vesměs nevalné zájezdy od našich několika cestovních kanceláří. A i v takových případech šlo vesměs jen o pobyty u nás nebo v nejlepším (a často paradoxně nejhorším) případě v takzvaných spřátelených zemích, tedy ve východním bloku, který nenabízel nejednou ani takovou mizérii, jakou jsme měli u nás. A na kterou vzpomínají dodnes s nostalgií snad jedině staré struktury nebo ti, kdo to ve skutečnosti nikdy nezažili a žijí v iluzi, že to bylo jiné, než to bylo.
Tehdy se prostě nikam moc cestovat nedalo. Pro normální lidi tu bylo východní Německo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko či Sovětský svaz, a kdo zavzpomíná, musí dospět k názoru, že tím jediným, co nás do některých z těchto zemí vesměs táhlo, bylo moře. Které jsme na rozdíl od nich neměli a pobyt u kterého jsme si tehdy dopřávali jako luxus provázený ubohostí stran zásobování a poskytovaných služeb.
Kdyby chtěl dnes někdo cestovat tak jako kdysi, dost brzy by ho to přešlo. Protože shánět výjezdní doložku, vyplňovat celní prohlášení, nechat se nejednou i přímo ponižovat při pohraniční kontrole, bát se, co nám celníci zabaví… A to mluvím pořád ještě jenom o cestování do oněch spřátelených zemí. Kam se mohlo, protože byly také za železnou oponou, a tudíž jsme z nich našemu režimu nemohli utíkat. Protože cestování někam na ‚západ‘, to už bylo docela jiné kafe. Tam už člověk musel splnit celou řadu povinností, tam už byly něčí šance na vycestování ovlivňovány skutečně kdečím a kdekým. Protože na západě bylo vlastně líp, i když se nám tvrdilo, že hůř. A čím méně našinců tam mířilo, tím to bylo našemu režimu příjemnější. Nám přece mělo stačit, že si postavíme stan v kempu nebo pojedeme třeba někam s ROH.
