Když člověk potřebuje peníze, které nemá a není si je schopen dostatečně rychle vydělat, nejednou si je půjčí. Protože bez peněz se musí mnohé oželet, bez peněz se snad ani nedá vést plnohodnotný život.
Ovšem pokud má takový člověk na výběr, měl by zvážit každou nabídku v mnoha ohledech. A jednou z důležitých věcí, již je dotyčnému záhodno vštípit, je i to, že by si měl brát jen takový úvěr, jaký nezbytně potřebuje. Protože je lákavé, poskytne-li mu někdo klidně i učiněnou hromadu peněz, jenže stejně jako cokoliv jiného má i toto svou odvrácenou stranu.
Ono je samozřejmě hezké, když je žadatel natolik důvěryhodný, že mu někdo jiný svěří i učiněné jmění, kterým může tento disponovat, je hezké, když poskytovatel půjčky někomu natolik věří, jenže k čemu všemu tu dojde nebo může dojít!
- Když dostane žadatel víc peněz, hrozí, že začne zbytečně utrácet. Což je v tu chvíli příjemné, jenže to přinese více starostí, až dojde na splácení. Protože vše se musí jednou vrátit.
- Když dostane více peněz, bude muset logicky později splácet i více na úrocích. Protože se úročí vše do poslední koruny. A takový úrok je ztrátou, čím je tento větší, tím na něj dlužník více doplatí.
- Čím větší pak budou splátky nebo delší doba splácení, tím větší je i riziko, že to žadatel nezvládne a doplatí na svou neschopnost splácet.
A proto vlastně mohou být žadatelé rádi, že existuje i ‚problém‘ s tím, že jim není – co se výše úvěru týká – nejednou vyhověno. Protože mají přemrštěné požadavky. Nebo velké oči, chcete-li. A tak jim věřitel raději nevyhoví už v samém zárodku, dříve, než se stačí objevit komplikace.
A proto by měli žadatelé o půjčku vždy přemýšlet. Žádat jen tolik, kolik je potřeba, respektive tolik, kolik je reálné získat. Protože je vždy lepší půjčit si raději ‚tak akorát‘, než si notně zkomplikovat život přehnaným závazkem nebo riskovat, že dojde na lidovou moudrost, která praví, že ‚kdo chce víc, nemá nic‘.